Přínosy EU pro českou ekonomiku: Vstupem do Unie jsme zbohatli, ale začínají se projevovat nevýhody

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Pár týdnů před volbami do Europarlamentu byla zveřejněna analýza, která má prokazovat přínosy členství v Unii pro českou ekonomiku. Akce na podporu EU má silnou logiku, neboť benefity členství jsou v poslední době zpochybňovány – ať už kvůli důsledkům Green Dealu, nemluvě o ekonomické stagnaci a zaostávání za asijskou či americkou konkurencí, ale i obecně pod tíhou bujících regulací, které utlumují tuzemské podnikání. Tato situace ale zasluhuje zamyšlení v poněkud širším kontextu, než je jen „pár čísel“, jež mají formálně dokazovat něco, co prakticky nelze prokázat.

Podle analýzy České spořitelny vzrostl – myšleno díky členství v EU – reálný hrubý domácí produkt (HDP) Česka v přepočtu na obyvatele o více než 40 procent, a to ze 480 tisíc korun v roce 2004 na 675 tisíc v loňském roce. Průměrná spotřeba domácností pak (údajně opět díky EU…) vzrostla o více než pětinu na 302 tisíc korun. 

Pokud by prý Česko nebylo součástí EU, dařilo by se zemi ekonomicky hůře. S tím, že HDP na obyvatele za loňský rok by prý byl o pětinu nižší a spotřeba domácností by se snížila o třetinu, tvrdí se v analýze.

Nejde o to kritizovat ji v jednotlivostech. Mnohá čísla, jako třeba růst HDP, nelze v absolutních číslech zpochybňovat. Problém je v tom, že jako celek toto šermování s čísly o výhodách EU nedává smysl – závěry analýzy jsou čistě hypotetické. Připomínají věštění alternativní minulosti ze skleněné kouzelné koule, kterou potají vytvořila a provozuje Evropská komise…

Nikdo nemůže spolehlivě znát alternativní ekonomickou historii v situaci, pokud by Česká republika v roce 2004 do EU nevstoupila. Ne třeba z důvodu nepřátelství vůči Bruselu, ale z pouhé opatrnosti. Nebo kdyby si například dala si na vstup do Unie více času.

Ano, samozřejmě že plné propojení Česka jako členské země EU se společným unijním trhem je jednoznačné plus, je to enormní výhoda. Rovnou však dodejme, že volný obchod v Evropě by nakrásně mohl existovat i bez Evropské unie, bez Evropské komise i bez Evropského parlamentu. 

Dovozovat, že by se Česko vyvíjelo ekonomicky hůře, pokud by nebylo v EU, jaksi implicitně předpokládá, že by mezi Českem a Bruselem zuřila obchodní válka, která by někoho trestala za nečlenství. Je tento předpoklad skutečně relevantní? Vždyť přece ne všechny evropské státy jsou členy Evropské unie a některé z nich prosperují záviděníhodně. 

Mírně kulhá i tolik vzývané (i když ne glorifikované) přibližování Česka evropskému průměru. Zatímco při vstupu do EU měla naše země HDP na obyvatele na úrovni 80 procent evropského průměru, v roce 2023 dosáhl tuzemský HDP na obyvatele už 91 % průměru.

Že se Česko mírně blíží k unijnímu průměru, vypovídá spíše o stagnaci naší země i celé EU

Jenže je nutno vzít v potaz, že Unie se od vstupu Česka změnila. Spolu s námi do ní (2004) vstoupila i řada postsocialistických států a následně (2007) i další, relativně „chudší“ země jako Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko, což automaticky vedlo ke snížení unijního průměru produkovaného bohatství.

To, že se Česko mírně přiblížilo k průměru, nevypovídá o ničem – a pokud ano, tak spíše o stagnaci naší a ještě více o stagnaci celé EU. Kdeže jsou ony vzletné sliby o tom, že Česko jako člen EU začne dohánět vyspělejší západní evropské země? Nestalo se, což lze interpretovat i tak, že unifikované podmínky Česku prostě nevyhovují tak dobře, aby mohlo dohánět historicky nejvyspělejší členy.

Je lehce zavádějící vyzdvihovat, že se Česku povedlo ekonomicky předstihnout Řecko, působí to jako nepovedený vtip: Řecko při jeho krizovém vývoji a s jeho těžkým euroměnovým závažím na nohou prostě za oněch 20 let snad ani nešlo nepředstihnout...

Pro dokreslení relativnosti výhod členství se nabízí příklad neunijního Švýcarska dokazujícího, že země srovnatelné velikosti a lokace v Evropě může prosperovat na bezkonkurenční úrovni i bez členství v EU.

Ačkoli je nutno dodat, že země helvétského kříže neprosperuje ve vakuu – s Unií je v jistém smyslu provázána, neboť je částečně zapojena do společného unijního trhu prostřednictvím dvoustranných dohod. 

Příklad nečlenského a přesto bohatého Norska není relevantní už jenom proto, že Norsko je ropná a plynová velmoc, což Česko nebylo a nikdy nebude. Tak či tak je poměrně signifikantní, že – pokud nepočítáme velikostně specifické Lucembursko – jsou Švýcarsko i Norsko v žebříčku HDP na obyvatele výše než všechny ostatní státy EU. A tedy samozřejmě i mnohem výše než Česko.

Značná část eurodotací byla použita relativně rozumně, ale totéž by Česko zřejmě dokázalo zafinancovat samo i bez nich.

Častým argumentem pro vychvalování přínosů členství v EU do nebes je tzv. čistá pozice, tedy rozdíl mezi eurodotacemi přeteklými do země a mezi odvody z tuzemské pokladny do té bruselské. Kladné saldo čisté pozice ČR ve vztahu k rozpočtu EU dosáhlo za 20 let v souhrnu 1,06 bilionu korun. V přepočtu na každý rok jde v průměru o 50 miliard.

Pro člověka je to omračující číslo. Z pohledu státu to však není ohromující částka. A když si zrekapitulujeme, na co všechno ony podivné (a nejde jen o dotovanou řepku olejku či linku na toustový chleba v holdingu miliardáře Andreje Babiše) dotace byly využity, pak už ona „čistá pozice“ nepůsobí impozantně.

Ano, značná část eurodotací byla použita relativně rozumně. Ale totéž by Česko zřejmě dokázalo zafinancovat samo, i bez eurodotací.

Nový program dotací elektromobilů: Rozpočtově i klimaticky pochybný cirkus, který zaplatíme všichni

Dá se konstatovat, že životní úroveň u nás od vstupu do EU roste. Ale to by zcela jistě rostla i bez členství v EU. Prostým důkazem je fakt, že Česko přímo „radikálně rozkvetlo“ v době před vstupem do EU. 

Naše země se v letech 1990 až 2003 proměnila doslova k nepoznání, samozřejmě k lepšímu: Ze šedivého a ekonomicky zkrachovalého socialistického Československa tu po 14 letech samostatné – tj. neunijní existence – prosperovala relativně již poměrně vyspělá tržní Česká republika. 

Tvrdit, že bez EU by se Česko v následujícím období (tedy po roce 2003) vrátilo zpět k úpadku a poklesu životní úrovně, je fantaskně pesimistická věštba, v níž přání autorů je zjevným otcem myšlenky…

V období „předcovidového“ členství v EU jsme bohatli, ale následná superinflace si značnou část zase vzala zpět

Jak bylo zmíněno, členství v EU začíná přinášet i negativní ekonomické důsledky. Typickým případem je Zelená dohoda pro Evropu, která destruuje průmysl, potažmo energetiku. Našlo by se i mnoho dalších podobných příkladů, jež Česku nesvědčí. Nemluvě o expanzivní měnové a zadlužovací politice EU, která tlačí na zvyšování inflace, což naše země těžce odnesla, i když není členem eurozóny.

Ve srovnání s rokem 2021 vyrostly tuzemské ceny (k březnu letošního roku) kumulativně o přinejmenším 30, ale spíše o více procent. Pokud tedy tuzemské obyvatelstvo za dobu „předcovidového“ členství v EU zbohatlo, pak si následná superinflace značnou část onoho zbohatnutí zase vzala zpět. 

Dá se s klidem říci, že v předchozích letech Česko bohatlo zejména díky tomu, že firmy v globálu prosperovaly a vlády zemi nepředlužovaly. V posledním období však obyvatelstvo Česka – pochopitelně, statisticky – zchudlo a není už tajemstvím, že další implementace Green Dealu se má dít i za cenu relativního snižování životní úrovně obyvatel. 

Sepisování oslavných opusů na téma Jak nám EU pomohla zbohatnout se pak ve světle vyřčeného jeví jako značně diskutabilní. Co z toho plyne? Že bychom se na členství v Unii měli dívat objektivním a politicky nezamlžovaným zrakem a bez zátěže ideologického eurobalastu a propagandy, jíž jsme tak často svědky.

Leyenová si před eurovolbami naběhla na vidle. Kauza Piepergate zviditelnila Dlabajovou

Emmanuel Macron: Evropa je ve smrtelném ohrožení. Pokud se urychleně nevzchopí, hrozí jí zánik

Pár měsíců sprint a pak paralýza. Volby do EU budou zatěžkávací zkouškou pro Green Deal i Ukrajinu

sinfin.digital